Je jistě zajímavé, že zatímco klasická punková scéna má v domácích končinách poměrně silné kořeny i zázemí, její folkově/keltská odnož je na tom o poznání jinak. Nechci říct přímo hůře, protože význam zmíněného příslovce samozřejmě leží úplně jinde, ale je myslím nesporné, že představitelů tohoto výhradně importovaného stylu, v jehož erbu se tak krásně vyjímá sytě zelený jetelový čtyřlístek, u nás mnoho není. O to víc jistě potěší, že se mezi nimi najdou i tací, kteří představují solidní alternativu i nejzkušenějších ze světových jmen.  

Ano, českobudějovičtí PIRATES OF THE PUBS mají přesně takový vznětlivý potenciál. A na důkaz toho vydali na konci loňského roku již druhé řadové album „Still On The Road“, na němž podobně jako na stejně poutavém debutu „Drunken Forever“ (2016) karibským rumem stvrdili svou stylovou příslušnost (pokud to ovšem vůbec někdo, kdo si říká „Piráti z hospod“, potřebuje) a nabídli pohlednou sbírku skladeb, v nichž se v punkovém tempu peláší o závod vstříc voňavým melodickým dálkám plným slané oceánské vody.  

Není to jistě nic světoborného, to pochopitelně vyplývá již z podstaty věci, ale je prostě fakt, že tihle piráti mají jisté kouzlo, jemuž není vůbec složité podlehnout. Ať už proto, že do svého nástrojového arzenálu počítají také mandolínu, housle, píšťalu či akordeon, anebo prostě jen mají čich na silné a poutavé hudební předivo. V každém případě sotvaže dozní úvodní intro „Dva roky prázdnin“ (při kterém se mimochodem všem pamětníkům stejnojmenného francouzského seriálu, k němuž komunistická televize opatřila stejnojmennou úvodní skladbu v podání Karla Černocha, musí spolehlivě rozběhnout mráz po zádech), rozjede se skvělá celticpunková párty, která vpodstatě nemá slabšího místa.

Všedefinující stylové pecky jako „We Are Pirates“, „Srdce v ohni“, Drunken Dublin“ nebo titulní „Still On The Road“, téměř popíková „Never Let You Down“, náturou romanticky dobrodružné „Ostrov pokladů“ a „Kraken“ či tradicionál „Leave Her, Johny, Leave Her“, tam všude tahle námořnická cháska kouzlí na tvářích svých posluchačů upřímný, potěšený úsměv, od nějž si prakticky není možné odpomoct, tedy alespoň dokud celé album nedospěje ke svému konci.            

A jestliže smyslem toho všeho je především stisknout ve dlani imaginární pohár plný tmavého piva, zplna hrdla se z něj napít a alespoň na chvíli hodit za v rytmu se natřásající hlavu všechny všednodenní starosti, pak je „Still On The Road“ zásahem přímo do černého. Černého sukna, z nějž se šijí ty nejkvalitnější pirátské vlajky, i kdyby měly viset třeba jen někde nad hospodou.